Rozhovor – Tattoo LaVie – tatérka Olga

Barun: Ahoj, jsem moc ráda, že jsi přijala nabídku k rozhovoru, je to Tvůj první rozhovor nebo veřejný projev o tématice tetování?

Olga: Ahoj, rozhovor je to můj první. Často mě ale zpovídají zákazníci, nebo cizí lidé, které prostě někde potkám, a oni zjistí, že tetuji. Takových malých zpovědí mám za sebou už spousty.

Barun: Svěřila ses, že jsi tak trochu nováčkem v oboru, jak ses tedy dostala k této branži?   

Olga: Vlastně za to všechno může moje starší sestra. Je to takový můj životní Guru. Když se ocitnu na nějakém životním zlomu, ona mě nasměruje. Pomohla mi vybrat střední školu, když jsem se pak jeden rok nedostala na vysokou, vzala mě k sobě do salónu a já se stala kosmetičkou. Po vysoké jsem se opět ocitla na rozcestí a tehdy přišla s tím, že bych mohla tetovat. Ona dělá permanentní make-up a tímhle jsme rozšířily služby našeho salónu. Mě tetování vždycky fascinovalo, ale nikdy jsem si nemyslela, že bych ho sama mohla dělat. Teď jsem ale vděčná, že tuhle práci mám.

Barun: A co umělecké vzdělání? Je to láska od malička, kreslení, nějaké umělecké školy, …?   

Olga: Myslím, že láska ke kresbě u mě byla odjakživa. Jako malá jsem si pořád něco čmárala. Do lidušky jsem se ale přihlásila až v devítce, kdy doma padl návrh, že bych mohla jít na uměleckou střední. Tehdy mi to nějakým zázrakem vyšlo a já začala studovat užitou malbu na SSUPŠ – Zámeček v Plzni. Bohužel malbou se u nás uživí jen malá hrstka vyvolených a já jsem si byla jistá, že k nim patřit nebudu. Hledala jsem jiný obor, který by k umění aspoň trochu inklinoval, a i když mi to trvalo, zakotvila jsem nakonec opět v Plzni na UUD obor grafický design. Na kresbu jsem tam chodila k Prof. ak. mal. Borisovi Jirků. Byl to fantastický učitel, který mě inspiroval ve všech ohledech.

Barun: Tak u pana Borise jsem se učila kreslit i já, část vzdělání máme společnou. Pověz, vzpomeneš si na své první tetování?   

Olga: To víš, že vzpomínám. Bylo mi 16 a s kamarádkou na intru jsme se nudily. Bavily jsme se o principu tetování a ani nevím, kterou z nás napadlo, že to zkusíme. Vzaly jsme jehlu a tuš a vzájemně si na zadek vytetovaly malé počáteční písmenko našich tehdejších lásek. S odstupem času vidím, jaké jsme měly štěstí, že nám ten zadek neupadl. :D

Barun:  No to tedy! A jaký to je pocit, když se pak podíváš na hotové tetování, nebo když jej pak někde „potkáš“ na ulici?    

Olga: Před každým tetováním mám obrovský respekt k zákazníkovi a trému, abych vše udělala přesně podle jeho představ. Člověk se stále učí. Já jsem celou dobu vnitřně napnutá a soustředěná na každý detail. Když práci dokončím a zákazník se při pohledu do zrcadla usmívá, přijde úleva. Jsem pak pyšná sama na sebe, protože jsem právě vytvořila další malé umělecké dílo.

Barun: Když jsme zmínily ty začátky, měla jsi a máš nějaké tatérské vzory?  Je mezi nimi nějaká tatérka žena?   

Olga: Samozřejmě jsou tatéři, jejichž práci obdivuji. Nedělám rozdíl mezi ženami a muži. Důležitá je jen jejich práce a přístup k ní. Dle mého názoru v Čechách všechny ostatní převyšují dva. Ondrash a Musa. Nad jejich prací člověk zapomene i dýchat. Oni jsou prostě geniální!

Barun: Dostala jsem se na téma tatérka. Co myslíš, pozná se práce od tatérky ženy od práce tatéra muže? Tetují ženy jinak?   

Olga: Na tohle jsem asi ještě velký nováček. Poznám dobrou práci od špatné. Ale moje zkušenost je, že i chlap může vytvořit jemnou práci s drobnými detaily a naopak ženská může vytetovat robustní, tvrdé, téměř sochařské dílo. Je to spíš o tom, jak to dotyčný tatér cítí a jaký dar mu byl dán.

Barun: A chodí za Tebou více holky? Mají pocit, že jim budeš lépe rozumět?   

Olga: Ze začátku jsem myslela, že to tak bude. Musím ale říct, že mužských zákazníků mám víc. Jsem ráda, že jsem si získala důvěru i u chlapů. Když mě vidí poprvé, občas si mě tak nedůvěřivě prohlíží. Během pár minut je ale ukecám :D Jednou jsem si domlouvala v hospodě tetování se dvěma kluky. Bavili jsme se asi hodinu o motivech a umístění, a když jsme si dohodli termín, zadíval se jeden z nich na mě a říká: „hele a bylo ti už aspoň 15 jo?“ :D

Barun: To potěší! Když přijde zákazník a zeptá se Tě, bolí to? Jaká je odpověď?   

Olga: Bolí a pekelně! :D Pak ale každému vysvětluji, že hodně záleží na místě a psychologickém rozpoložení člověka v ten moment. Navíc bolest k tetování patří a já se všechny snažím utěšovat tím, že až to skončí, budou mít super pocit, že to zvládli. Těm hodně ustrašeným, nabídnu, že v případě nouze mám k dispozici anestetický gel. Když jim ale sdělím cenu umrtvení, rozmyslí si to! :D  

Barun: Kam bys tetování zařadila - umění nebo řemeslo?   

Olga: Nad touhle otázkou už jsem přemýšlela. Myslím, že v základu je to řemeslo. Existují ale lidé, kteří toto řemeslo povýší na umění. Je jich bohužel méně, ale věřím, že časem budou přibývat. Doufám, že jednou se k nim přiřadím i já.

Barun:  Podíváme se konkrétně na Tvou práci, na co se zaměřuješ, máš nějakou specializaci na motivy nebo styly?   

Olga: Na tohle je asi ještě příliš brzy. Jak už jsi zmínila, tetuji teprve rok. Mám sice oblíbené styly, ale když přijde zákazník s konkrétním přáním, pryč ho nepošlu. Musím se učit, a kdybych se zaškatulkovala v jednom stylu, znamenalo by to zásek. Navíc já mám ráda změnu. Je zajímavé pozorovat lidi a jejich nejrůznější přání. Samozřejmě pokud mi přijde zákazník s nějakou šílenou předlohou z internetu, snažím se ho trochu zpracovat a jemně mu naznačit, že to není úplně to pravé ořechové. Předložím mu můj návrh, zasypu ho argumenty a občas to vyjde. Musím se ale přiznat, že mám pár prací, které se mi nelíbí. Technicky jsem je zvládla, ale motiv byl pro mne šílený. Naštěstí jich není moc.  

Barun: A je něco, čeho se zatím ještě bojíš, do čeho se nechceš pouštět?

Olga: Je pravda, že jsou motivy, nad kterými bych zaváhala. Realistické podoby zvířat, anebo portréty dětí. Portrét po mně ještě nikdo nechtěl a asi bych ho prozatím musela odmítnout. Jen pár lidí je dokáže udělat opravdu čistě a věrohodně.

Barun: S čím ti tedy zákazník udělá největší radost, s jakým tetováním a kam?   

Olga: Radost mám, když mi zákazník věří a nechá si poradit. Kdyby mi ještě řekl, že mu můžu vytvořit něco přes celá záda, bude to fakt bezva den! :D

Barun: Vyhrává u Tebe černobílé nebo barevné tetování?   

Olga: Osobně mám radši barvu. Nenápadně se ji snažím protlačit všude. Líbí se mi, když je černobílé tetování doplněno jednou barvou. Celou práci to posune o něco dál. Nemůžu ale říct, že by černobílé tetování pro mne bylo méněcenné. Jsou motivy, které jsou krásné jen v černé.

Barun: Máš nějaké vysněné tetování, které bys chtěla jednou tetovat?   

Olga: Doufám, že jednou za mnou přijde člověk a bude chtít potetovat celé tělo japonskými motivy. Ráda bych si prošla tím nesmírně složitým procesem navrhování a vytváření motivu po řadu měsíců ne-li let. Na konci práce už musí být život tatéra spjatý s tetovaným.

Barun: To je moc krásná myšlenka, hodně srdcová. A popřípadě, máš nějakou vysněnou osobu, kterou bys chtěla potetovat?   

Olga: Přímo vysněnou osobu nemám. Ráda bych však jednou potetovala svého manžela, který ještě žádné tetování nemá. Často o tom mluvíme, ale on ještě nemá jasnou představu o motivu a já si zatím cvičím ruku. Přeci jen pak na to budu koukat každý den, tak ať to stojí za to. :D

Barun: Vidím, že sny tu jsou, a co plány do budoucna? Kam by ses chtěla dostat? Soutěže? Zahraničí? Povídej…   

Olga: Asi tě zklamu, ale já nejsem příliš ambiciózní člověk. Jsem poměrně velký introvert a tak mám ráda své jisté. Nemám představu o velké kariéře, o tom, že budu cestovat a předvádět, co umím. Tetování je něco, co mě baví. Je to pro mě spíš koníček, než zaměstnání. Chci se zlepšovat a být dobrá. Ráda bych byla nejlepší. :D Důležité pro mě ale je, aby to, co dělám, mě něčím naplňovalo. Nerada bych byla otrokem své práce a domů se chodila vyspat.  

Barun: Když se podíváme na realitu, do Plzně, jaký tu byl Tvůj začátek? Co vím, tetuje tu poměrně hodně lidí, a když jsem byla na svém posledním tetování, dozvěděla jsem se, že další a další začínají, je to znát, co se týče zákazníků, konkurence?   

Olga: Asi těžko tohle posoudím. Momentálně jsem v roli „vetřelce“, který odlákává zákazníky studiím s dlouholetou tradicí. Všeobecně si ale myslím, že konkurence není nikdy na škodu. Nutí to tatéry neustále zlepšovat své umění, vylepšovat prostředí a nabízet lepší a lepší služby. Neříkám, že je to jednoduché. Člověk se musí uživit. V tomhle oboru ale funguje slovní doporučení asi lépe, než kdekoli jinde. A tak pokud jsou práce kvalitní, lidé si tu cestu najdou.

Barun: Kolik lidí si vlastně už potetovala?   

Olga: No pár jich bude… ale kolik nevím přesně. Několika z nich jsem toho dělala už víc a stále pokračujeme.

Barun: A sebe taky?    

Olga: Ráda bych, ale zatím nemám odvahu. Navíc mé vysněné tetování je, jak jinak než japonské, přes celá záda a tam si bohužel nedosáhnu.

Barun: A jací jsou plzeňští, tedy pokud to čtou, bojí se? Jsou tvrdohlavým zákazníkem?

Olga: Plzeňáci kupodivu tvoří zhruba jen půlku mé klientely. Spoustu lidí mám z okolí Chebu, odkud pocházím. Rozdíl v nich velký ale nevidím. Většina lidí má obavy z bolesti, ale poměrně rychle se uklidní a nakonec zjistí, že strach byl horší, než skutečnost. Musím říct, že mám asi štěstí na zákazníky. Ještě se mi asi nestalo, že bych se s někým nepohodla, nebo si neměla co říct.

Barun: Ještě mi pověz, co Ti tetování bere a co Ti naopak dává?

Olga: Dává mi toho hrozně moc. Vždycky jsem věděla, že moje práce musí dávat viditelné, hmatatelné výsledky. Mám radost, když můžu něco tvořit. Mám celkem svobodné povolání a to ze mě dělá šťastného člověka. Když je pak klient spokojený s mou prací a pochválí mě, je to ta nejlepší odměna…Navíc si můžu sama říct, od kolika hodin budu pracovat a díky tomu se můžu dlouho prospat! :D Na druhé straně mi občas ničí nervy. Né práce jako taková, ale ty papíry kolem toho. Jsou chvíle, kdy trošku závidím zaměstnancům, že si odbydou těch svých 8,5 hodiny a o nic víc se nestarají. Já lítám po úřadech, vyplňuju stohy formulářů, kterým nerozumím a pořád něco řeším. Beru to ale jako daň za svobodu.

Barun: Abych nemluvila jen já, přece jen by to mělo být o Tobě, tak tedy, dám prostor, pozdravit, něco vzkázat a hlavně, pozvat lidi k Tobě do Tattoo LaVie, proč by měli přijít, co jim nabízíš, kde Tě najdou…

Olga: Díky za prostor. Ráda bych pozdravila všechny, kteří o tetování uvažují a zatím si nejsou jisti. Chtěla bych vzkázat, že všechna tetování mají svůj čas a je potřeba o nich dostatečně dlouho přemýšlet. Není však na škodu konzultovat to s tatérem (nejlépe se mnou :D ), který vám může zodpovědět spoustu otázek. Já osobně se ke každému zákazníkovi snažím přistupovat velmi individuálně, v základě mu vysvětlit možné druhy tetování a pomoci mu vybrat to správné přímo pro něj. Rozhodně se lidé nemusí bát přijít za mnou do studia. Nečeká je temná kobka neřestí, ale světlé, čisté a jak doufáme příjemné prostředí.

Barun: Skvělé, na závěr mi řekni, co budeš dělat, až Tě to přestane bavit?

Olga: Já doufám, že nepřestane. Ale kdyby ta doba měla přijít, doufám, že už budu mít bílé vlasy, vrásky po celém (v té době i potetovaném) těle, a budou mě od toho muset odtrhnout. Pak už budu sedět jen na lavičce, ukazovat na lidi a říkat: „toho jsem potetovala, toho taky a toho taky“!

Barun: Místo krmení holubů budeš sledovat svoje ovečky počmárané :D A jaká je zatím Tvá motivace?

Olga: Největší motivací je asi ta tvůrčí práce a to, že nemusím vstávat před osmou! :D

Barun: Tak to je skvělé, držím palce, skvělý rozjezd a jen to nej v kariéře tatérky Ti přeji!

Olga: Díky. Čas ukáže, na kolik byly mé sny reálné

Barun: Velmi krásný, upřímný a příjemný rozhovor vám posíláme z Plzně, pro dnešek vše, příště zase někdo další, kdo se objeví v mém bystrém oku, menu českého tattoo světa je velice pestré a o další lahůdky nebude nouze…